Když jsem byla na základce na prvním stupni, chtěla jsem jít na osmiletý gympl. Ale jako 11-ti leté dítě jsem vlastně moc nevěděla, co chci. Vždycky mi trvalo se začlenit do kolektivu. Nicméně v páté třídě jsem konečně nabyla pocitu, že jsem do naší třídy zapadla. Ale to jsem už měla podanou přihlášku na gympl. Vím, že jako malé dítě jsem si řekla, že pokud se tam dostanu, tak tam patřím. K přijetí mi chyběl 1 bod. Dostala jsem se na odvolání a nechtěla jsem tam, protože jsem se tam nedostala dle svých představ. První půlrok jsem každodenně probrečela, celých 8 let  jsem žila s pocitem, že mezi své spolužáky vlastně nepatřím, že tam jsem omylem. Bylo to hrozný. Měla jsem štěstí na skvělý spolužáky, ale prostě... Živě si pamatuju na ty úzkosti, co jsem měla, na to, jak jsem taťku prosila, že tam nechci. Celou dobu studia jsem jen zaháněla tu díru ve mně, že jsem hloupá. Chtěla jsem se svým spolužákům vyrovnat. Každej úspěch byl vydřenej. A myslela jsem si, že pokud tvrdě nemakáš, nemůžeš mít výsledky. Rozhodla jsem se věnovat chemii, i co se týká školní olympiády. Ale bylo to prostě jen pro to, abych dokázala, že taky něco dokážu. Je to krásná věda, ale Duch svatý mě k ní takovýmto způsobem asi nevedl. Víc mě to vždycky táhlo k matice… ale ta je přece těžká, pro někoho, kdo je hloupý... úplně zcestná logika zraněného dospívajícího člověka. Teď už vím, že jsem chytrá (netvrdím, že nějak závratně moc a že se chovám vždycky logicky).

Teď už taky vím, že jsem byla otrokem lží. Používat na svá rozhodnutí ,,když Bože tohle, tak pak udělám tohle..." je úplně stejný jako se rozhodovat dle měsíčního horoskopu ve Vlastě. Připravila jsem se tím o mnoho klidu a požehnání. Jenže jsem byla dítě a lidé, kteří na mě měli největší vliv nebyli duchovně o moc dál, než jsem byla já. 

Takže i když jít na gympl se nemuselo zdát být nejlepším rozhodnutím, Bůh mi pomáhal. Nikdy jsem se nesetkala s přímou šikanou, bývalí spolužáci mě mají myslím rádi (a já je). Jen mě mrzí, že jsem nebyla schopná už tehdy za to cítit tu vděčnost, jakou cítím teď.  Nakonec jsem i odmaturovala. S chemií jsem to na VŠ zkoušela jak kůň s klapkami na očích zhruba 7 let a stejně nic vystudovaného nemám. Vždy jsem to na cílové rovince jaksi nedotáhla (nebo spíš mě zavalila ta koule nedodělaných zkoušek, před kterými jsem ze strachu z neúspěchu vždycky utíkala a válela si ji před sebou). Nedovedla jsem se na učení soustředit. A tak jsem dopadla, jak jsem dopadla. Pýcha předchází pád. Vše jsem dělala k větší slávě své, místo k větší slávě Boha. 

Je mi skoro 30 a pořád nevím, kam mě vlastně Pán zve. Ale když se podívám zpětně, tak vím, že od té doby, co se Ho na to ptám, mě každý den někam posouvá, že to není už jen jakési točení se na místě okolo sebe ve svých představách, ale že se už i něco ve mně uvnitř i navenek děje. A že On je tak dobrý Bůh, který mi to moje bloudění nejenže odpustil, ale taky mi ty smutné roky vynahradí. Myslím, že už začal. Aleluja.